V průběhu celého června můžete v Galerii Silo navštívit novou výstavu zlínské pobočky neziskové organizace Za sklem o.s., která odkrývá příběhy rodin s dětmi s poruchami autistického spektra a dospělých osob s PAS.
Přibližuje jejich každodenní realitu, otázky, strachy i radosti, které prožívají… Protože i když má každý z nás v hlavě jiný svět, vesmír nebo jakkoliv tomu chceme říkat, planeta, na které žijeme, je jen jedna. Proto bychom měli hledat cesty jak žít, aby bylo dobře nám všem.
Elektrárna Dětmarovice zve všechny zájemce o energetiku na Den otevřených dveří, který se uskuteční v sobotu 8. 6. od 9 do 12 hodin.
Naše Farma Bezdínek se i letos zapojí do bohatého doprovodného programu, který oslavuje také Den dětí. Návštěvníky potěšíme nejen ochutnávkou našich rajčátek a okurek... Těšit se můžou na veselý program plný originálních kouzel, obří puzzle, výrobu zeleninových buttonů, výtvarnou soutěž a výrobu vlastních zeleninových špízků. A protože ke zdravému stravovaní patří i pohyb, nebude chybět veselá rozcvička a taneček.
Oficiální program pořadatele akce ZDE.
Těšíme se na vás!
První román pro dospělé Teorie podivnosti od spisovatelky a překladatelky Pavly Horákové byl krátce po vydání vyhlášený nejlepší prózou uplynulého roku. Rozhodně to není oddechovka pro každého, o to víc si ji ale vychutnají „ti praví“ – možná, stejně jako hlavní hrdinka Ada, trochu podivíni, kteří vnímají, že svět je ve skutečnosti zvláštnější, než se zdá.
Pavlu samotnou by ani ve snu nenapadlo, že se její vědátorka z Ústavu mezioborových studií člověka dostane čtenářům tak pod kůži. Není den, kdy by jí nedošla nadšená zpětná vazba. Ptáte se, co na Adě ti lidi vidí?
Jak byste přiblížila hlavní hrdinku Teorie podivnosti, Adu, těm, které zatím minula. Co by o sobě napsala třeba na Tindru? A jak by vypadala její ideální „desítka“?
Tinder by asi nikdy nepoužila, možná proto, že ho sama „vynalezla“ – ale to prozrazuju jedno z mnoha rozuzlení z poslední kapitoly. Je chytrá, bystrá, vtipná i hloubavá a totéž našla u své desítky, Kaspara, ještě ve větší míře, navíc u něj oceňuje i jisté „nadpřirozené“ schopnosti, ke kterým došel soustavnou duchovní prací. Ale aby nebyla mýlka, bodování se nevztahuje jen na opačné pohlaví a neříká nic o dlouhodobé kompatibilitě dvou lidí. Adu zajímá, nakolik jsou si lidé vzájemně na první pohled sympatičtí a zkoumá to nezávisle na pohlaví nebo věku.
Ada je v lecčem atypická hrdinka. Inteligentní ženská s názorem, žádná ufňukaná křehule, co čeká na svalouše na bílém koni, ale spíš prototyp moderní „princezny“, co se zachrání sama. Čekala jste, že bude mít takový úspěch?
Vůbec ne. Myslela jsem si, že bude sympatická jen několika podivínům, jako jsem já. Ale zjevně se našlo hodně čtenářů, kteří se s tou postavou v nějaké úrovni potkali. Já kolem sebe ani jiné ženy nemám, Adiny životní zkušenosti jsem poskládala z historek svých kamarádek. Křehké ženušky znám jenom z doslechu. Evidentně se světem pohybujeme jinými koridory, takže pro mě jsou to spíš mytologické postavy.
Není tajemstvím, že má kniha tak trochu autobiografický základ. Všimla jsem si, že ty největší každodenní banality bývají často vymyšlené, a naopak ty největší podivnosti se autorům fakt staly. Je to i váš případ?
Autobiografické jsou jen detaily – třeba večerní chuť na snídani, čas 22:23 nebo některé Adiny hypotézy a teze. Také se pohybuje místy, která dobře znám. Některé postavy mají vlastnosti vypůjčené od lidí z mého širšího okolí, ale její rodina, vztahy a práce mají se mnou společné leda to, že jsem je vymyslela a popsala. Její život zcela fiktivní. Ovšem některé z těch nepravděpodobných věcí se mi opravdu staly, konkrétně F. L. Věk padající z knihovny nebo přičarování zmrzliny na Václaváku.
Hlavní hrdinka Ada zaznamenala, že se vlastně všechny role v životě opakují. Na stejných místech, kde se dříve plahočili žebráci a malomocní, se dnes shlukují feťáci a bezdomovci. A hradbu jim dělají nepropustné clony aut. Přemýšlela jste někdy, kde byste v historii našla samu sebe a v jaké roli?
Ada si všímá, že podobné děje mají tendenci se opakovat na konkrétních místech. Ten jev není nic nového, běžně mluvíme o geniu loci. A lidem se zas v životě nezřídka opakují podobné situace, v menším či větším plánu. Nikdy jsem neabsolvovala regresi do údajných minulých životů, na reinkarnaci nemám vyhraněný názor, ale jeví se mi to tak, že vědomí a myšlenky jsou věčné a putují časem od člověka k člověku. Jeden kamarád mi kdysi řekl, že ve mně poznává jednu z manželek Karla IV. Beru to s humorem, ale kdybych si měla v historii vybrat nějakou roli, nejspíš by byla státnická a budovatelská.
V některém z rozhovorů jste s nadsázkou zmínila, že napsat úspěšný román není až tak velká dřina. Na výšce se člověk rozhodne, ale je ještě moc velký ucho, tak pár let sbírá zkušenosti, kuriozity a historky známých. A pak se povznese sám nad sebou a napíše to. Máte ještě nějaké další zajímavé tipy, které byste začínajícím autorům poradila?
Pokud nepočítáte čtyřicet let sbírání životních zkušeností, dvacet let sbírání materiálu a učení se řemeslu a pak rok intenzivního psaní a editování, tak to asi dřina není. Přestože si myslím, že rady jsou nepřenosné, paradoxně letos v létě povedu dílnu tvůrčího psaní. Můžu mladým kolegům doporučit jen to, co se osvědčilo mně, to znamená získat dril někde v médiích, kde musíte psát pod tlakem termínů, dále studovat cizí jazyky, díky nimž lépe pochopíte mateřštinu, pak taky sledovat veškerou kulturu, vysokou i populární, a nebát se ve svém psaní škrtat. Nikde však není zaručeno, že tenhle manuál bude fungovat i jiným lidem.
Pro váš román se osvědčilo mít pamatováka na sny. Není vám líto lidí, kteří si je nepamatují? Teda mimo to, že si jimi nemůžou vydělávat (a sem tam něco patentovat) jako vaše hlavní hrdinka?
Je mi jich líto. Ale já zase neumím kotoul vzad a přemet stranou, tak se můžeme litovat navzájem. Oni třeba se svým nevědomím komunikují jinak než skrz sny. Na to noční promítání se vždycky těším a ráno žasnu, kolik jsem toho za noc stihla prožít.
Ani netušíte, kdo všechno po vás pokukuje... Zdroj: boredpanda.com
Vaše postavy mají poměrně kuriózní výzkumné nebo sběratelské vášně - podobně jako vy. S oblibou fotíte stejně oblečené páry. A taky nejrůznější „ksichtíky“ po městě. Jak to, že je vidíte tam, kde nikdo jiný? Plánujete nějaké „románové příště“, kde je zužitkujete?
Obličeje ve věcech nejsou z mé hlavy. Pareidolie je dobře známý jev. Už před lety jsem na twitteru začala sledovat účet Faces in Things a od té doby si těch tváří v neživých předmětech víc všímám. Když jdete na houby, taky musíte přeladit mozek, aby vnímal hnědé klobouky, a za chvíli je vidíte i tam, kde nejsou, a nakonec i večer před spaním, když zavřete oči. Takhle mám překalibrované vnímání, takže registruju stejně oblečené dvojice i periferním viděním. Anebo možná platí rčení: „To, co hledáš, zároveň hledá tebe.“ Možná mi všichni schválně skáčou do hledáčku. Sbírám i další kuriozity a hodlám je použít v nějaké příští knížce, ale víc prozrazovat nebudu.
Má pro „vaše podivnosti“ vaše okolí pochopení? Berou to jako roztomilý charakterový rys? Anebo spíš nasazují takový ten chápavěchlácholivý výraz a myslí si svoje?
Jsem s tím dost otravná. Dřív nad tím lidé kolem mě mávali rukou a říkali, no jo, už zase slyšíš trávu růst, a tak podobně. Teď, když se ukázalo, že podobné věci vidí i jiní lidé, zbystřili a snaží se je taky vnímat.
A na závěr, ať to trošku genderově vyvážíme, ještě jedna pánská otázka: „Přijde mi, že jste to musela psát s dobrým suchým bílým. Jako chlap bez červeného diplomu jsem při čtení pároval Teorii podivnosti s maďarským sylvánem a šlo to k sobě dokonale. Doporučila byste to třeba lidem, kteří tam ten humor nevidí?“
Psala jsem úplně střízlivá. Pokud někdo v Teorii nevidí humor, nedá se nic dělat, jedeme holt každý po své koleji a nepotkáme se. Takovému čtenáři doporučuju knihu okamžitě odložit. Na světě je nespočet knížek a každá si najde svého čtenáře. Nemá cenu se trápit.
… a naopak - máte nějaké doporučení pro ty, kteří mají pocit, že si už nikdy něco tak dobrého nepřečtou?
Pokud se Teorie někomu líbila, tak můžu doporučit mnohem lepší knihy v podobném duchu od Jana Křesadla, Stanislava Komárka, Petra Rákose nebo Helen DeWittové. S těmi si vystačí na mnoho měsíců.
Autor: Vendula Freundová, foto: Richard Klíčník
Jako malý chtěl být Tomáš strojvůdcem, pak mu ale v deseti Ježíšek donesl první počítač a život se mu obrátil vzhůru nohama. Od Pac-Mana se postupně dostal až ke cloudu. A nelituje! Místo strojů totiž vede lidi - a je v tom dobrý. Jeho parta má na všech firemních party nejnápaditější kostýmy a taky se pravidelně umisťuje v prestižním žebříčku Microsoft Awards.
Úspěchy mu ale do hlavy rozhodně nestouply, naopak. Stále ji má plnou běžných smrtelnických radostí a strastí. A když zrovna neřeší Datové centrum nebo produkty od Microsoftu, dost možná zrovna hledá klíče, peněženku, psa, anebo se snaží vyhrát svůj letitý boj s časem.
Nepotýkáš se jako expert na cloudové technologie v osobním životě s určitou komunikační bariérou? Mladší generace nejspíš nad náplní tvé práce znalecky pokývá hlavou, pro tu starší to ale bude možná trošku sci-fi, nebo ne?
Popravdě, tento problém vlastně moc nepociťuji. Hrozně nerad totiž dělám cokoli zbytečného. Takže s lidmi, pro které je to španělská vesnice nebo pro ně zkrátka ty informace nemají žádný přínos, si popovídám raději o něčem jiném. Cloud se snažím řešit s těmi, kterým tím mohu nějak pomoci nebo je ty technologie zajímají ????. Paradoxně je to pro mě pak boj spíše s tou mladší generací, která má syndrom být asi více tvrdohlavá, což já jsem samozřejmě taky. Pak je to hodně o porovnávání - čí technologie je v čem lepší a podobně...
Napadlo by tě, když jsi byl malý, že se v té obrovské krabici s hopsajícím Mariem a Pac-Manem ukrývá tvá pracovní budoucnost? Pamatuješ si, kdy ses s počítačem setkal vůbec poprvé?
Když jsem byl malý, tak jsem s jistotou věděl, že budu strojvůdce ????. Potom v mládí už ano. Byla to jedna z plánovaných kariér. Svůj první počítač si dobře pamatuju, dostal jsem ho od Ježíška někdy kolem 10 let a vydržel jsem pak následující tři dny nespát a hrát na něm tehdy první hry. Díkybohu jsem ale ještě z generace, která si chodila dost hrát i ven… ono to tehdy totiž co chvíli nefungovalo. Na druhou stranu jsme velmi brzy začali ty počítače sami rozebírat a opravovat si je. A tak se možná ta pracovní budoucnost začala rýsovat.
Projekt Tomášova týmu „Přesun citlivých dat společnosti Partners Group SK do Office 365“ se umístil na 2. místě v kategorii Bezpečnost a ochrana citlivých dat v prestižním žebříčku Microsoft Awards 2018.
Máš nějaké oblíbené pracovní rituály? Nějaké drobné radosti, kterými si zpříjemňuješ každodenní osmičku?
Má práce je naštěstí celkem různorodá a klasické osmičky úplně nezažívám. Bývám dost na cestách nebo u našich zákazníků a obchodních partnerů, tak na nějaké rituály moc prostor není. Ale určitě je to teda nezdravě velké množství káv a sem tam ta cigaretka. S tím se ale snažím bojovat. Poslední dobou jsem si pak velmi oblíbil teorii hluboké práce, která mi neuvěřitelně pomáhá. Jde o to najít si přesně daný čas na soustředěnou produktivní práci. Z toho bych si rád přirozený pracovní rituál udělal. Knihu od Cala Newporta doporučuji všem.
Co tě na tvé práci baví ze všeho nejvíc?
Rozhodně samotné NWT! Rád pracuji s novými moderními technologiemi a s lidmi, ale to bych mohl asi i ve spoustě jiných firem, nicméně NWT má takovou vlastní, zvláštní a těžko popsatelnou vnitřní DNA. Zrovna teď máme za sebou každoroční celofiremní setkání a tam mě to vždy nabije úžasnou energií, že jsem toho všeho součástí. Myslím si, že je to jedna z nejlepších firem pro práci široko daleko. Fakt si to myslím!
Máš nějaké poznávací znamení? Něco, podle čeho kolegové zaručeně poznají, že jsi v práci?
Dobrá otázka. Dost by mě zajímalo, co by na to odpověděli právě oni. Kolegové si všimnou, že jsem v práci hlavně proto, že už tam dávno všichni jsou. Mám celoživotní problém s dochvilností, takže chodím do práce zásadně poslední. A nedá se to porazit. Došel jsem k názoru, že to je něco mezi genetikou a prokletím ????. A obávám se, že mám také dost rozpoznatelný smích… to mám taky po mamince.
Kdybys mohl spolupracovat s jakýmkoliv světovým IT expertem, kdo by to byl?
Já vlastně nevím. S IT experty si člověk asi zas tolik srandy neužije. Mám rád Honzu Mühlfeita, bývalého ředitele Microsoftu pro Evropu. Měl jsem příležitost se s ním několikrát potkat a je to nepochybně talentovaný top manažer. Líbí se mi jeho názory na lidský potenciál, práci i fungování světa. Ale jinak by bylo možná fajn spolupracovat s tím hackerem, kterému se loni podařilo ukrást z burzy asi 11 miliard v kryptoměně ????…
Tomáš se rád vrhá do každé výzvy, ať už je to ta běžecká, anebo pracovní...
Na čem tvůj tým aktuálně pracuje? Chystáte nějaké novinky?
Je toho spousta. Jsme dnes jeden z největších prodejců Office365 v Česku a na Slovensku a stejných výsledků chceme dosáhnout i u dalších cloudových služeb Microsoftu. Novinky chystáme také na poli tiskových řešení a digitalizace. V neposlední řadě pro zákazníky stále rozšiřujeme a zkvalitňujeme služby našeho datového centra DC Silo.
Je nějaká technologická vymoženost, kterou by sis jednou fakt přál?
Potřeboval bych něco, co mi řekne, kde je právě to, co zrovna nemůžu najít. Občas si říkám, že jsem se neměl věnovat technologiím Microsoftu ale spíš Google, protože můj život je hledání. Klíčů, peněženky, psa, mobilu... a tak dále. Pořád dokola ????.
Ve volném čase se staráš o vlastní mini ranč, spoustu zvířat a malou Rozárku. Zvolil sis i ty oblíbený přepínací režim – a když „padla“, automaticky přecházíš do offline modu? Anebo se ti daří oba světy rozumně vyvažovat?
Zcela ideální work-life balance jsem asi ještě nenašel, ale pracuji na tom. Pro začátek jsem se konečně naučil opravdu vypnout a nemyslet na práci o víkendech a na dovolené. Jednou jsem si taky během dovolené nastavil pravidlo, aby se veškerá příchozí pošta hned smazala. Upřímně se to ale nesetkalo s velkým pochopením ????. Taky mám zásadu, že nikomu nezvedám telefon před 8 ráno. Jinak ale nutno říct, že chod domácnosti, naše zvířátka (včetně Rozárky????) a vše okolo je hlavně na bedrech mé partnerky, protože toho času a sil mi přes týden moc nezbývá. Ale zlepším to. Slibuju!
Na závěr trošku z jiného soudku. Jsi vášnivý vinař. Jaký kousek sis v poslední době oblíbil?
Když bílé, tak rozhodně české z jižní Moravy. Děláme je tu nejlíp na světě. Rulandské bílé 2018 z vinařství Vino77 opravdu stojí za hřích. A když červené, tak moje srdcovka je argentinský Malbec.
Součástí téhle party programátorských úžasňáků můžeš být i ty! Na triku mají hned několik skvělých aplikací a neustále vyvíjí a upgradují další. Neboj, v kódech nemluví, ponožky v sandálech nenosí a virtuální Matrix ve volném čase rádi vymění za knížku, posilku nebo horskou túru. Tak co, přidáš se?
Celý inzerát prace.nwt.cz/273
Další ze svátků pro kutily a makery se tentokrát konal v hlavním městě Německa Berlíně. V nekonečné záplavě vystavovatelů se objevila i naše dceřiná společnost Fillamentum z Hulína. O účasti nebylo pochyb. Německo je totiž jedním z největších odběratelů našich tiskových strun. Maker Faire splnil očekávání: struny měly úspěch, lidé obdivovali naše modely a k vyzkoušení si brali vzorky našich filamentů. Získali jsme spoustu nových kontaktů a věříme, že značka i jméno Fillamentum si díky veletrhu upevnili pozici na německém trhu.
Po dlouhém vyjednávání byla v USA oficiálně založena firma Fillamentum Inc. Fungovat bude ve městě Ambridge poblíž Pittsburghu v Pensylvánii. Společnost v pronajatých prostorách nejprve zřídí sklad, který pokryje objednávky amerických zákazníků, následně v nich zahájí také výrobu.
Náklady nezbytné pro zřízení pobočky v USA podle generálního ředitele zřejmě nepřesáhnou deset milionů korun. Dalších zhruba deset milionů korun by měla představovat investice do dvou výrobních linek. Pakliže nedojde k neočekávaným komplikacím, počítá Fillamentum s jejich spuštěním nejpozději na konci příštího roku. “Projeví se to ve výrazném zkrácení dodacích lhůt,” řekl generální ředitel společnosti, Josef Doleček.
Za oceánem plánuje firma zaměstnat maximálně 20 lidí, převážně místních. Roční tržby americké pobočky by se podle Dolečka mohly pohybovat kolem jednoho milionu dolarů. Do budoucna chystá Fillamentum rozšíření produkce také v ČR. Průběžně navíc investuje do digitalizace výroby.
"Naše dcery budou NWT vlastnit, ale o tom, že by ten celý kolos 48 firem řídily, jsme ani příliš nepřemýšleli. To ostatně dnes neděláme ani my s manželem, od toho máme dvanáct ředitelů.
Role vlastníků spočívá především v udávání vize, strategie a odsouhlasování plánů. A na to už se obě připravují, navíc po mně mají manažerský talent (smích). V rodinné ústavě každopádně máme ukotveno, že musí jít na zkušenou někam ven, protože nastoupit jen tak do rodinné firmy s titulem dcery není zrovna ideální. Musí nabýt zkušenosti jinde a získat si respekt.
Kdyby se do fungování nechtěly zapojit vůbec, nemám s tím problém. Můj cíl je, aby byly šťastné," říká finanční ředitelka NWT, Martina Vítková.
Všechny odpovědi si můžete přečíst na stránkách časopisu Forbes.cz
Na portálu Hithit aktuálně probíhá sbírka na novou knížku Sladký roky od autorky Diany Kutilové o dětech a dospívajících s diabetem prvního typu. Naše Farma Bezdínek bude jedním z kmotrů.
„S autorkou knihy, paní Dianou Kutilovou, jsme se potkali v době, kdy po úspěšném vydání první knihy s názvem Šípkové Růženky naruby realizovala sérii eventů vedoucích k osvětě diagnózy diabetu prvního typu. Právě pro děti s diabetem je zdravá strava opravdu důležitá – proto jsme moc rádi, že můžeme doprovázet různorodé aktivity projektu Sladké děti nejen produktovými ochutnávkami zeleniny z naší farmy, ale i další formou podpory – například nákupem knih do nemocnic a léčeben pro děti,“ vysvětluje Monika Zábojníková, PR manažerka Farmy Bezdínek.
Diabetické děti tvoří jen malou část všech diabetických pacientů. Jejich počet se nyní pohybuje kolem 3 800 v celé republice, tedy zhruba třikrát více, než před dvaceti lety. Jedná se však současně o nejzranitelnější skupinu osob s diabetem. Právě děti totiž prožijí s tímto onemocněním nejdelší část svého života a riziko vzniku nejrůznějších komplikací je u nich nepochybně vyšší než při stanovení diagnózy v dospělosti.
“Před rokem na Den matek proběhl v Palladiu v Praze křest knížky Šípkové Růženky naruby. Byla to moc krásná akce pro děti s diabetem prvního typu a jejich rodiče s bohatým programem. Doufáme, že i letos se sejdeme na podobné akci, u příležitosti křtu knížky Sladký roky a zelenina z Bezdínku u toho opět nebude chybět,” uvedla Diana Kutilová, autorka projektu Sladké děti.
Součástí akce bude také výstava Sladké děti upozorňující na problémy spojené s diagnózou diabetes prvního typu a módní přehlídka, na které modelky a modelové předvedou, jak nosí svoje inzulinové pumpy a senzory.
Vydání knížky “Sladký roky” lze podpořit několika způsoby. Zakoupením samotné knihy, pořízením trička s potiskem růže s kapkou krve a nápisem Sladké děti (foto ZDE), případně koupí ručně malovaného trička s růží (květinu namaluje dcera paní Kutilové Terka na tričko barvy dle Vašeho výběru, ukázkové foto ZDE). Veškeré informace o sbírce najdete pod tímto odkazem.
Další informace v tiskové zprávě, ke stažení ZDE.